Ptáček v kleci

Slyší ptáček krásu světa,
přesto píseň smutná se zdá.
To kolem hanu jenom šeptá,
aniž tu skutečnost zná.

Pěje píseň v šifrách,
perlivém smíchu, humorných hrách.
Za slovy však tvrdá zeď vězí,
pravda - to ona mě děsí.

Dívá se ptáček, dýchá a pěje,
v divokém šansonu denních lásek.
Falešné okolí na něj se směje -
pod maskou divotvorných krásek.

V laskavý ideál,
zklamaná je víra,
podtržený piedestal
a naděje žalem zmírá.

Zůstal ptáček na světě sám,
srdce trpkým žalem zlomené.
Už nevěří lidským hrám,
těm stvůrám zrozených z kamene.

Pak až větve stromů stářím k zemi klesnou,
až jiskry v očích mládí navždy pohasnou.
Když slunce nedokáže prohřát zkřehlé tělo,
až srdce zapomene, pro co kdysi bilo.

Pak docení nekonečný počet hvězd,
víru v nepřeberné množství cest,
to vábivé kouzlo cizího kraje,
neznámou sladkost nezemského ráje.

Pak ukáže se pravá tvář,
která se skrývá pod roucho temné.
Té něžné krásy jasná zář,
vzplane v duších lásce věrné.