Konec nadějím

Otvírá se mi rána jako nůž v kapse.
Přeju si nevinně, no tak už zab se.
Spadni třeba z padající skály,
jen pro mou radost,
pro to, aby se mé oči smály.

Otvírám ústa k škodolibému úsměvu.
Zbavit se Tě sama nesvedu.
Ale vidět tě umírat, je docela krásné.
Jsi jen obyčejná planá naděje,
která stejně jednou zhasne.

Tak už běž a zlom si třeba hnáty.
Beztak máš jen příchuť peprné máty.
Nemáš nic, jsi jen pouhé marné doufání.
Kdo se tobě ubrání?

Já!!!
Já Tě uvnitř sebe sprostě zničím.
Nepářu se s životem, prostě s ničím.
A ty!
Ty mi nebudeš už nikdy šeptat - Máš naději!
To tě vlastnoručně radši zabiji.