Pouští bloudící

Bloudím pouští již stovky dní
a žiji jenom ze slz a krve,
nejsem první ani poslední,
kdo se suchem o život se rve.
Hvězdy jako smrti znamení,
září za noci i za dne.
Držím se skal a kamení,
a obcházím písky zrádné.

Ta poušť není v Africe,
ale hluboko v mém nitru,
neslyší ani svatá trojice,
modlibu jenž volám k jitru.
"Dešti, jenž v oblacích sídlíš,
vysrážej se a spadni na zem,
praslikny zacel, sucho je příliš,
přeměň tu krajinu rázem."

Bloudím pouští již roky,
a žiji jenom z síly vůle,
kupředu pomalými kroky
posouvám se plynule.
Můj obraz je v písek odlit,
žádné prosby či klení,
už jsem se přestal i modlit,
déšť totiž nebyl a není.