Cestou...

Z temnoty tunelu vystoupil
jako jiskra z ohně.
Osudem na moment mi byl...
usmíval se hodně.

Spěch i napětí náhle nás míjí,
zas stojíme proti sobě.
Snad myšlenky se v jednu slijí
a pomohou mně i tobě!

První krůčky nejtěžší jsou...
Stanice plynou jak voda.
Brzy nás rozdělí, jinam odnesou...
Je-li to škoda?

Poezie na cesty temnotou,
co je vlastně němá...
To ty činíš mně poetou,
však cit z nitra venku sílu nemá!

Drásá a rozedírá nás-
okolí nechápe - ani se nesnaží.
Anonymita je citů hráz...
Konec filozofie: Smíchovské nádraží!

Sbohem múzo dnešního dne,
který byl jasný i přes temno v hloubi.
Třeba vzpomínka neuvadne...
Co já vím o světě? Vlastně houby!