Volání

Už je toho na mě moc,
to mi dej raději věčnou noc.
Vyslyš mě, já nechci tu už být,
tak kdy už si mě přijdeš zahubit?

Mám dosti zvláštní dar,
že kde jsem, je jenom zmar,
že druzí po mě věčně šlapou, a ohledy, ty nemají,
že co mi vzali, byť by chtěli, spět už více nedají.

Z lidí, z těch mám dávno strach,
a bolest ta fakt není prach,
ta se nedá utišit, a rozhodně už vůbec smýt,
kolikrát mám říci, že už tady nechci žít?!

Stejně slova má jen kolem prochází,
hledám svou smrt, tak kde se jen nachází?
Dávat, a nebo nebo brát?
Už chtěla bych to vzdát!

Snad jedno malé říznutí a všechno bude pryč,
a pak už lide na mě klidně na věky si syč.
Mám vždy po pádu zas pád,
a pryč odsud chci utíkat.

Nesvedu už nadechnout se aň,
co stát se má, to se mi klidně staň.
Vždyť prohry, ty už dávno znám,
a výhru ani nečekám.

Věčná zklamání,
jen z těch mám k vybrání.
Kdy už pro mě příjde ta, co z temnoty má plášť?
V tohle světě vládne jen krutá lidská zášť!