Vzpomínky na pranýře

Jdeme proti sobě,
aby jsme věděli kdo jsme.
Nikdo nás nedonutí jít proti své pravdě,
tyrani jsou nám lhostejní.
Jen ať nás týrají,
duši nezraní.

V ohni a v bezduší nikdy nám neublíží,
tisíce nás zemřou pro naši věc.
Zradili jen ti co jim věříme.
Bolest je jen srdce,
hrdost, nic víc.

Možná nepůjdeme dál,
ale ti po nás ano.
Nezapomenou na nás,
jako my jsme doufali v jejich duše.
Umíráme pro sama sebe ,
tyranům nepodlehneme.

Bolest nebolí pro ty co nás týrali,
usmívat se jim do tváře budeme.

Jeden člověk je tak malý ,
duší tak silný,
ublížit duši nejde zbraní,
trpíme aby jiní mohli žít,
bez lásky a přesto sví.

Válka je jen mezník mezi námi ,
mezi tím kdo může žít.
Nejsem to já a možná ani ty.
Kdo může to vedet,
snad jen ti silní.
Bojíme se,
slzy nás nechrání,
snad jen ta víra.
Možná duši neotvírá ,
však věřit musíme.

Tyran je teď silný ,
však jednou bude sláb.
Jsem jen člověk v táboře kde jiní nesmí žít,

Nezlobím se na osud.
Proč?
Řekni mi osude?
Proč žiju já?
Mám právo jít dál?
Na pranýři života trestáni za to že jsme jiní.

Možná je to o víře.

Jsem jiný,
v něco jiného věřím.
Davidovu hvezdu přišili mi na srdce,
jako bych za tohle mohl .

Jsem jen nic,
tak proč pikám za víc.
Nesnáším bolest,
jednou poděkuji za to,
že dostala mě dál.
Slzy mé jsou jen koncem štěstí.
okamžikem uvědomění
Doufám ,
ale proč?
Je to jen okamžik nic víc.