Závod jménem Život

Mlhavým ránem tiše se proplétá
bloudící duše člověka, duše zakletá,
tělo bez stínu, závodník s časem,
do ticha zašeptá nesmělým hlasem.

Životem hnát se na plný plyn,
myslet si pošetile, že Diův jsem syn,
honit se za výhrou, předjíždět nesnáze,
myslet, že život je nekonečná extáze.

Užívat naplno každičkou vteřinu,
v noci zas vklouznout tiše pod peřinu,
nechat si o štěstí marně zdát,
život je závod, jenž musí se hrát.

Bytí je snad jen přeludem pouhým,
když udělá tečku za osudem dlouhým,
cílová páska černou barvu má,
copak se život přežít dá?

Za kamennou tváří se strach skrývá,
obavy ze tmy, že navždy se stmívá,
člověk za život spoustu otázek má,
k čemu je láska, kdo opravdu ji zná?

Proč vlastně člověk za smrtí se žene,
a kam jednou pujdou duše bezejmenné?
Proč každý život má jediný cíl,
pro někoho kroků pár, pro jiné tisíce mil?

Tužku jménem osud jsme do vínku dostali,
abychom svůj závod dle představ vyhráli,
tou tužkou popsat bílé stránky života
a za tečkou poslední zbude ticho a slepota.

Užívej dne a srdcem se řiď,
vavříny a věnce pak za výhru skliď,
však nečekej žádné bohaté oslavy,
plamínek vosk jen z svíčky roztaví.

Co jen je štěstí a kdo jej má?
Vždyť tolik je koutů, co chudobu zná.
Myslíš si, že štěstí je žít?
Někomu stačí jen tichounce snít.

Žít život ve snech, nebo žít pro sny?
Svět náš je složitý a přitom tak prostý.
Z tohohle závodu nikdo nevyjde živý,
láska, radost, smutek a zášť, život pomíjivý.