Slepý vladař

Po nádvoří prochází se místokrál světa,
vznešeně rozhlíží se – jeho zem vzkvétá!
Vždyť jeho zámek tak nádherný je,
samé zlato, drahé látky, jen zde jsou pohromadě!

„Dobrý vladař jsem,“ pomyslí si.
Nadchne se pro ten pocit a povzdychne:
„Taková krása, kterou nemá nikdo cizí,
ta jen tady v mé zemi je!“

Potěšen tím pocitem, ubere se do svých komnat,
slunce padá z oblohy, již bude čas usínat.

Vychází vše podle plánu, místokrál již uléhá,
spokojeně se protahujíc, spánku brzy podléhá.

Buch, buch a znova buch, buch, ozve se.
Místokrál se probudí a na posteli zvedne se.
Mžourá, tře si oči, jelikož jim nevěří,
u jeho lože přízrak stojí a hlasitě láteří:

„Špatný, špatný vladař jsi!
Tvá zem leží i za hradbami,
ne jen jak myslíš si pouze tady!“

„Tak vstávej, honem, pospěš si
budu průvodcem tvým,
půjdeme se podívat jak se daří ostatním.“

Místokrále zachvátila ješitnost:
„Co to říkáš? Co je to za drzost?!
Výborně, skvěle má se můj lid.
Spletl jsi se přízraku, jinde máš být!

„Opravdu vladaři? Opravdu?
A díval jsi se pořádně za hradbu?
Žiješ si tady v paláci,
kdo myslíš že na to doplácí?

Kdopak by doplácel, musím mít zámek!
Jsem přece vladař, ne žádný srábek!

Přízrak hlavou zavrtěl,
roztáhl plášť průsvitný
a s místokrálem vyletěl.

Proletěli zdí, místokrál však nezraněn,
překvapivě,
jako by už prolétl spoustou stěn.

Vyletěli na nebesa, palác přímo pod nimi.
Zářil jako slunce, slunce mezi hvězdami.
Přízrak letěl, místokrále držíce,
pak snesli se dolů, do nejbližší vesnice.

Otočil mu rukou hlavu.
„Vidíš, tam je palác tvůj.
A teď rozhlédni se,
podívej se na ten hnůj.“

Rozhlíží se, tře si oči, to nemůže být jeho zem!
Rozpadlé pastoušky, bída, špína, kde to jsem?!

„Jsi doma vládče,
řekl přízrak,
jen podívej se pořádně!
Tam na kopci to je tvůj znak,
toto znak beznaděje!“

„Nevěřím ti, čáry jsou to,
celá země prosperuje!
Vem mě na to pravé místo,
kde mí lidé došli pokoje!“

„Chceš to, já to udělám,
snad nebudeš pak litovat,
až důkaz tvojí hrůzovlády
uvidíš na vlastní zrak!

„Hurá, směle do toho,
pojďme tam co nejdříve!
Sám pak budeš překvapen
jakou krásu uzříme!“

Přízrak se jen pousmál,
vladaře pod svůj plášť vzal.

Jako střela vyletěli na druhou stranu paláce.
„Hleď, ty milovládče, toto je jen tvá práce!“

„Toto je přec město mrtvých, hřbitov a ne vesnice,
to jsi se ty přízraku, zřejmě zmýlil velice!“

„Uvidíme, hlesl přízrak,
když na hřbitov se snášeli,
uvidíš sám co najdeme,
v té kamenné aleji.“

Přízrak chodil, vysvětloval,
místokrál jej následoval.
Přízrak mluvil, ukazoval,
Vladař už se neusmíval.

Začal se cítit sklíčeně:
„Pane Bože, to snad ne!“

„Věřím ti přízraku! Vraťme se!
Sic si mě žalem smrt odnese!“

„Také ti věřím vladaři,
teď vidíš že zemi se nedaří.
Správný pán dívá se dál,
to umí jen dobrý král.
Staň se jím a země vzkvete,
z mrtvého pahýlu do poupěte.“

„Ano! Ano! Jen pojďme pryč!
Toto místo je na mne jako bič.“

Místo král když probudil se,
dal svolat své dvořany,
nařídil jim co je třeba,
pryč musí ty zábrany!

Myslel že když strhne hradby,
krása zámku se rozlije,
celá země bude krásná
a lid si jej zamiluje.

Přikázal též snížit daně,
některé zrušil úplně.
Lidé se budou mít krásně,
když jim peněz přibude.

Dvořanům však nevoněly
místokrálovy reformy,
proč peněz by si ubírali
a chudině cpali je do huby.

„Je to blázen! Šílenec!
Takhle to přeci nejde!
Musíme se ho zbavit,
než nám všechno vezme!“

Místokrále chopili se
ozbrojení biřici,
odvedli jej do věže
a zamkli ve vrchní světnici.

A tak vladař co dobře pro lid chtěl
zůstal tam, jen chléb a vodu měl.