Silná slova králů, slabé výkřiky dobra

Rozfoukat spirálky pírek
do otvorů skřítčích něžností,
promluvit k uším elfských bojovníků,
stáhnout do ústraní jejich tětivy
stříbrných luků s šípy lvů,
které jsou králi bojů na dálku.

Vyjádřit díky polibkem
na pečetní prsten umírajícího kněze,
který v mládí sváděl krvavé panny,
jeho životní cesta se uzavírá
za hřebeny vížek a věžiček
města, které se propadá do hloubky
tíživé tmy vlčích zlodějů.

Oči jsou všude,
pozorují pochodně,
osvětlující tmavé erby
králů, na které padla tma věčnosti,
královské rody jsou pohřbeny
pod nánosy staletých kostí
vladařů bídné minulosti,
těch, kteří dávno padli
a jejichž těla nebyla
po smrti kompletní.

Všechno se mění v závislosti na
mírových dohodách, otisknutých
okovanými železnými pěstmi,
v závislosti přátelství a nepřátelství,
v soudržnosti tichých monarchií,
které do rozlezlých koutů
geologických tváří zemské hmoty
hlučně řvou rozkazy
a konají jak hlásá slovo královo.

Dělají tak proto,
že si chtějí udržet postavení
a hlavu na jednom místě.

A někdy je nedobro
k dobru těch,
co Vám drží
dýku pod krkem.