Její

Její smích,
už dávno pozbyl obdivu,
její gesta,
jsou jen plná podivu,
její chůze,
houpavá jak luna,
její mysl,
roztroušená jako duna.
Její kabát,
ztrouchnivělý strom,
její boty,
snad udeřil do nich hrom.
Její ruce,
vyzáblé jak holé větve,
její vlasy,
žádná z růží již nekvete,
její ústa,
dvě velké skořápky
a její oči.
tys jediné studánky.

Police její,
prachem zaváté,
na nich knihy stojí,
vzpomínkami ováté,
Jedna malá fotka,
jak stojí u okna,
s kyticí růží
možná od manžela...
Okno už se otvírá,
její duše skomírá,
tam za střechami,
kde dozajista kouře ubývá.