Procházet se...

Kráčet po tenkém ledě v mrazu,
přesto v srdci neutichající žár.
Číst slova nadrápaná ve vzkazu,
po omluvě stejně cítím žal.

Procházet se vyprahlou pouští,
přitom prsty stírat kapky rosy.
Milovat se tiše schováni v roští,
psát o nás velkolepé eposy.

Noha nohu míjí v divočině,
ale i tak se cítím v bezpečí.
Usměji se na tebe nevině;
již nevím, či jsem, jenom čí?

Pod vahou problémů led praská,
nebojím se, že by se mi něco stalo.
Vždy věřím, že se to nějak vyřeší...