Stvoly umělých slunečnic

Znavený veterán vracejíc
Se z poslední štace,
Obdivuje krásu bez hranic,
A bez inspirace.

Jak kulka vnořena hladce,
A vpálená z umělé zbraně,
Do zad podlého zrádce.


A jeho krvavé dlaně
Drží poslední vdechy plic.

Bez pokory a beze strachu
Jak umělý Bůh ve Vesmírném prachu
Má málo a chce víc.


S nutkavou myšlenkou na pokraji krachu
Chce padnout dolů.

Do písku a do zelených stvolů
umělých slunečnic.



A pak už snad jen umělé nic
Co hledí na mrtvolu.