Zlomky IV.

Vídám dlažební kostky, jak stále ležíce bok po boku, míjí jedna druhou.

A pak se dívám na ty vysoké, staré a nádherné, z hrubých cihel vystavěné výtvory tyčící se všude kolem.

A žasnu.

A stále nechápu.

A proto nevěřím.



Rozhlížím se a staticky vyhlížející lidé se mě dotýkají, když spěchají kolem.

A já tomu nerozumím.



Když zakláním hlavu, věřím, že spatřím

Boha,

nebe,

ptáka,

letadlo,

kouř,

oblak,

mlhu...

ale nic z toho nespatřuji.

Patřím pouze na bílý, holý strop, který za svou bělobou skrývá železobeton.

A já jen vím, že estetika zemřela.