O pohádkách

Že pohádky už znáš? Ne, ty znáš zde jen slůvka lživá,
která jsou mnohem krásnější, než skutečná pravda bývá.
Že děti je rády poslouchají?
Však pravdu, tu drze nám ukrývají.

I když snad jenom proto jsou tak oblíbené,
vždyť za pravdou krutou se mnohý nepožene.
A i ti rytíři v lesklé zbroji,
pravdy se víc, než draků bojí.

Víš, totiž princové nejsou jak z pohádek,
jsou zbabělí, krutí a líní víc, než bys řek.
Sedí si v zámku v teple u hostiny
a pro nějakou ženskou by nešli ze svých síní.

Důstojnost pro ně je slovíčko cizí,
stěží bys našel v nich povahu ryzí.
A tak tedy nadále ve vzdálené věži
princeznu dál litá stvůra střeží.

Stěží se dočká tam upřímné lásky,
na tváři s časem jí množí se vrásky.
Těžko by odvahy princů se dožila,
s tvorem, jenž střeží ji, dáno se smířila.

Ať si se princové v hradech svých zadáví,
vždyť má svou hrdost a už má dost vzdychání.
Kde jsou ty pohádky plné ideálů,
Namísto prince s tím „nettvorem“ kostky hraju.

. . . . . .Ať si to pohádkáři přeberou.