Zlomky V.

Ikdyž jednou řeknu světu sbohem,

nezbavím se jej.





Těžkomyslnost lehce zmocňuje se mé mysli,

když vzpomínky vstoupí v sen,

neboť každý další den

bude stejný jako ten minulý i ten příští.



K čemu jsou slova?

A k čemu činy jsou?

K čemu je nadechnout se znova,

když mé srdce smutky jako dříve rvou?

Dny budoucí podobají se tehdy jeden druhému,

nic nového, nic krásného,

a kolem srdce prázdného

svírá se chladná ruka a drtí jej,

jak by chryzantému drtila.



Když v letním klidu hledím vstříc

horizontu rozechvělému,

vím, že jsem již za zenith

přešel, a srdci mému

nelze říci již víc.



Básník bere v ruku svou pero

a začíná zpívat,

ach! jak zvyklý byl snívat!

a z jeho zmodralých rtů poslední slova se derou:



"Et in Arcadia ego."