Zlomky VII.

Ty třpytivé ranní paprsky

již dlouho neodrazily se o pleť bříz,

příliš dlouho nechaly je stát,

až břízy tak začaly jim lát

šustíce padajícím listím stále víc,

že vítr zemřel nemaje nic víc, co svát.

A já si tu tvořím náčrtky

těch osamělých bříz nemajících již nic,

přišedších před svůj konec a pád,

nemohoucích víc již déle stát,

a do těch nových a čistých náčrtků mých

proniká stále víc budoucnosti z nás.

Hledíce totiž na břízy,

nemůžu již přehlížet jejich zářný mráz,

vyhřezlá nitra, potoky míz,

jak sklánějí se níž, stále níž,

mrou klidně, vždyť předaly již svou míru krás,

mrou samy, již bez listí tiše nesou svůj kříž.