Měsíc na hladině

V potemnělých hlubinách
Těžce se dýchá
A lidská pýcha
Řeže do ran otevřených...

Kolikrát se v lesích stmívá
A stíny svoji délku prodlužují
Jak by dlouhou rukou svojí
Zakryly drobného člověka

Na útesech moře burácí
Svou otázku však šeptá tiše
Zda někdo jako ono dýše
Do neznáma proniká

A já se ptám kolikrát
Mi život musí dávat znát
Jak utopit se v vlastní pýše

Nebe ztěžklo
Neslyším nic
Tíhu na ramenou cítím víc
Než rozmluvy života

A já se ptám kolikrát
Mi život musí dávat znát
Jak utopit se v vlastní pýše
A zakusit jak měsíc chytat
Když se na hladině mihotá