Zlomí

Jak slunce, co za okraj si vleze,
když sbíhá se den z denních střepů,
tak sedím tu jen a přede mnou dveře,
a srdce zašité na tisíc stehů.

Růže uvadá, o vodu neprosí,
slza upadá, pod tíhou čehosi.

Sklíčka z lamp, která na vodě si plují,
upadají do tmy, která krásnou vůní voní.
Zpocení ze životů, probíháme ulicí,
někteří samotní, někteří milující.

Hlava se točí, oči jen zírají,
na svět, jenž se otáčí a sekundy se sbíhají.

Jako bych se zlomila a nešla napravit ničím.
Jako bych se zlomila a nemohla se pohnout, jen sama uvnitř křičím.
Jako bych jen sílu měla, bez víry dál jít,
jako bych svou hrdost, chtěla daleko odhodit.
Jako bych si přála, být jen malé dítě,
které světem jen tak samo hýbe.
Když člověka jednou něco zlomí,
bolí ho to, ale kráčí dál, sic s dřevěnou holí.