Obraz stěny

Slyšíš oceán hlasů.

Slyšíš hlas nad hladinou.

Slyšíš vláhu svých vlasů,



a v dálce tichý, jemný kouř.

Je tu skleslá sklenice

plná volné vody, a touž



vonnou vodou lijí se

proudy prostranného kouře.

Vzdorné vzory vzdují se



a lítě vzbourá se bouře,

kouř míří do hlubin vod,

vznáší se vzácně, a krouže,



je pohlcen pozdním polednem.



Nevidím ni jeden bod

nepohlcen nečinností,

a oběma zbývá jen krok



k dosažení nevinnosti.

Hledím před sebe a v dál,

v dálky mylné minulosti.



Zpěv kolejí tehdy hrál

v tichu opuštěné noci,

obraz stěny břitce se smál,



že není již v mé moci

slyšet jen, co existuje,

a každý že lidský pocit



budu žít, nikdy jej nepoznaje.