Zelený zpěv továren

Během hlubokých nocí, bezesných, šedavých,

ozývá se zpěv továren a kolejí.

Vysoký, ostrý, neslyšitelný, nelidský,

ozývá se zpěv továren a kolejí.



Do zpěvu ozýval se tichý šepot šedivý:

Te recuerdo, verdosidad de tus ojos,

por las noches, por las tardes.

Recuerdo tus cenicitas y colmos,

por las noches no tardes.

Slyším skutečně ten zpěv nelidský.



S večerní září zvečera se potuluji městem,

míjím postavy zahalené ve svou šedou duši,

míjím je a slyším svůj hlas hlásně promlouvat: "Vězte,

že nežijete ani pro nic!" A oni to tuší.



Továrny, koleje opět začaly zpívat a výt:

"Nezapomeň dýchat, nezapomeň žít!"

Ale já zapomněl, co znamená žít,

já zapomněl, jaké je dýchat a být.



Každou noc další a další,

stejně a zas stejně.

Lidé se děsí a plaší,

stejně a zas stejně.



Noc, zdá se, svítí a přítelkyně její

hledí do modravé noci a pějí

písně o zvláštní a krásné

druhem bílé,

názvem zelené,

barvou žlutavé

nahořklé kyselosti.



Zelenost lahví barví můj svět,

až vše zdá se zelené,

zelená kůra, zelený květ,

i tvé tváře zelené.



Včera život bez zelené byl pln běd,

dnes jsem se rozhodl zeleným parkem jít.

Slyšel jsem i zelený továren zpěv

a tak jsem začal i já dnes zeleně být.