Poslední voják

Když slunce vyhouplo se nad obzor,
a zabarvilo doruda vrcholky modrých hor,
poslední voják stojí na bojišti,
teplá krev, co z ran mu prýští,
vyplavuje z těla život.

Před očima vidí jenom zkázu,
co neklid zbraní přinesl,
hledí do zsinalých tváří,věčně v mrazu,
co temný stín do země mrtvých odnesl,
a odtud je už nevrátí.

Teď mlčky hledí slunci vstříc,
tuší, že naposled laská jeho líc,
toužebně vdechuje vlahý vzduch,
vítr, co pročesává polí pruh,
zpívá smutnou píseň.

Bledé mraky nad hlavou
v oceánu modři plují dálavou,
po vlasti své si zlomený muž zasteskl,
a v očích strach se mu zaleskl,
strach z neznáma.

Nebál se, když do boje vstříc nabroušeným ostřím šel,
když svým mečem kosil řady nepřátel,
však teď vydává se na dlouhou cestu,
kdy Smrt si vezme za nevěstu,
svatba to bude neveselá.