Z rozmaru

Bylo míň než nic a víc než tma.
V té tmě Někdo netušil,
že daleko odsud, schován sám do sebe
zákeřný protivník dřímal a snil.

Pak Někdo, snad při svačině,
z rozmaru světlo si umanul.
A hle - stav nicoty
s velikým rachotem
v prostor se rozplynul.

Když spatřil co způsobil,
zpět chtěl vzít ten jas.
Pozdě však. Náhle nešlo to -
to ze sna probudil se čas.

V tu chvíli jak o závod
rozběhly se dny a hodiny.
Tak vznikl vesmír a lidé a první zločiny,
čas cloumá tím vesmírem
a svět píše dějiny.

On stojí tam užaslý
a v rukou krajíc chleba má,
vědouc že s časem boj marný je,
tuší, že ten chléb mu okorá.