Na útěku

V zrdcadle směji se cízímu člověku.
Mé srdce krvácí do umyvadla,
když opona zcela neslyšně spadla.
Připadám jak uprostřed divadla
a věnuji pozornost celému sálu,
jenž nasadil si mlžnou šálu,
z níž brodím se jako ze závalu.
Jsem nyní člověkem na útěku.

Jsem sám na cestě,
která konce postrádá
a až za obzor se táhne,
má vzhůru zdvižená brada
na nebe nedosáhne.
Jako sám v prázdném městě
mířím kroky k Bohu,
beru si a neptám se zda mohu.

V zrdcadle vidím obraz obličeje.
Pod očima objezdy kruhové,
v očích smíchané barvy duhové,
a ruce unavené jako sluhové
po několika letech otrockých,
jim vrásky zakryly všechen smích,
a nejsou již bílé jako sníh.
Jsem jenom zvíře, zbaven naděje.

Jsem sám na cestě,
která snad nemá cíle,
a až za obzor se táhne,
sic bojuji zarputile
mé srdce mi vládne.
Zcela sám v prázdném městě
kroky mířím k Tobě,
a padám k zemi jako robě...

Stočen jak červ, až do konce věků,
jsem totiž jen červem na útěku.