Balada o rytíři

Býval jsem kdysi rytířem,
v zářivé lesklé zbroji.
Jel jsem se zlatým pancířem,
teď však válím se v hnoji.

Nic z toho co dříve bylo,
do dnešních dní nezůstalo,
již nemám žádnou zbroj, či sídlo,
z koně posledního, měl jsem včera jídlo.

Tohle byla válka,
světu v středu jeho,
a zprvu vítězná se zdála,
však jízda proklatá,
se s každým bojem více bála.

Doposud jsem neznal porážku,
včele své kavalerie,
vjížděl jsem na válečná pole,
střílela naše baterie.

Však jedna pevnost stála,
tam kdesi v středu světa,
dobyta dříve nebyla,
to vysoká je meta.

Já sešikoval vojsko,
a na pochod se dal,
v blyštivém zlatě,
jelo se dál.

Nejkrásnější ze všech,
jen si tam tak stála,
tak prostá, bezbranná,
na pohled se zdála.

Soudit to mohu,
spoustu pevností sem viděl,
však večer ten,
dostal jsem poslední slávy příděl.

Z druhé strany, nět to sláva,
jiné vojsko v pohyb se dává.
Chudší král, zde o tom žádná,
nikde zlato pouze měď,
odhazuje z ruky květ.

A na pochod on se dává,
já z kopce jen vidím to,
pevnost pobořil, teď mi mává,
s výzvou ať vzít zkusím to.

A já drze, namyšleně,
se svým vojskem vyjel jsem.
Převzít pevnost pro sebe,
neb porážka není ctí,
a muži mí jsou velmi zlí.

Ještě hbitě možnost dávám,
měděnému chudáku,
vyklidit tu pevnost rychle.
Ps.: Zdravím čůráku.

Pak se legie střetnou,
s tím co jemu zbylo,
první vojsko moje,
snadno prorazilo.

Ovšem potom najednou,
začalo se smrákat.
Do pasti jsem se nechal,
velmi snadno vlákat.

Ten příběh dál už znáte,
prohrál jsem, co s tím?
Pořád si jen opakuji,
bože já snad sním?!

Jenže nesním, prohrál jsem,
nyní musím platit.
Než mít život bez pevnosti,
jdu se radši ztratit.

Snad můj příběh oceníte,
doufám že se líbil,
pojď ještě něco řeknu ti,
to jsem ti přeci slíbil.

Býval jsem kdysi rytířem,
v zářivé lesklé zbroji.
Jel jsem se zlatým pancířem,
teď však válím se v hnoji.

Zde své příběhy vykládám,
takhle legenda končí,
když jednou holka pozve tě,
dej v radu mou a TANČI.

Pak možná nebudeš,
ležet v osamění,
a konec tvého příběhu,
mít bude lepší znění.