Monolog pravdy

"Pohřbívají mne v emocích,
epitaf na rakev mi píší,
zatímco v lesech a potocích
já bez strachu si dýši.
Chtějí mě opravdu ulovit?
Já se však chytit nedám,
smrt nezhasila mé svíce svit,
neb ještě cíle hledám.

Po kamenech se proháním,
jak ryba ve své vodě,
unikám tmě a unikám zdím,
jak srnec v přírodě.
Do sítí nenechám se polapit,
naději s sebou vláčím,
smrt nezhasila mé svíce svit,
dostanou mne až se uráčím.

Co to? Oni mne chytili?
To přece možné není.
Tak blízko jsem byla cíli,
myslela jsem, že svět se změní.
Zatloukají hřebíky, na oko slzí,
vědí, že budu mrtvá již brzy.
Smrt zhasíná již mé svíce svit,
proč mne, Pravdu, nechtějí pocho..."