Jedenáctý únor

S hlavou v dlaních přemítám,
proč člověk zůstane nakonec vždy sám ?!
V náručí blízkého, přesto opuštěný,
mluvím asi z cesty, jako ten poblouzněný.
Chci donekonečna tančit s ním-
Omlouvám se, nezeptám se, zda-li smím.
Spousta tváří kolem nás,
uběhly hodiny,ale mně zastavil se čas.
Do ticha šeptám slova znící,
jestli tak či onak, hodíme si mincí.
Rána jsou tam vzdálená, i když už svítá.
Já mám stále pocit, že hejno motýlů
v břiše mi lítá.
Ano, miluji tenhle okamžik kratičký,
co vešel se do slok mé ubohé básničky!