Bílá vlčice

S důstojnou tichostí měsíc září.
Kol mýtiny stojí posvátné stromy.
Větve ohnuté pod tíhou stáří.
Svědky události jsou jen samy.

Hrdá tam sedí vlčice bílá.
Trpělivě čeká až jednou přijde.
Většinou sama a zamyšlena bývá.
Dnes však nervozní, čeká až vyjde.

Uprostřed noci vychází z lesa.
Tmavá a nesmělá čísi postava.
Vlčici štěstím srdce plesá.
Dál však na místě zůstává.

Bytost dívky nesměle kráčí.
K nočnímu lovci s pokorou se skloní.
Slzy jí tvář jemně smáčí.
Celý život snila jen o ní.

Koukají na sebe a srdcem mluví.
Dlouho se hledaly, konečně našly.
Od teď navěky spolu. Věrné být umí.
Jakoby spojeny kouzelnou mašlí.

Společnou silou bijí se životem.
Navzájem se vším pomáhají si.
Realita je pro ně jakoby za plotem.
Žijí štastně jen vlastní sny.