Plesové šaty

Na drahé pohovce,
vedle sloupce látky,
v zařízené vilce,
nevhodné, pro sedláky.

Dívka se ohání,
ohání se zlatou nití,
dívka čirého mládí,
co práce se štítí.

Šije rychle,
spěchá moc,
ruce práci přivyklé
nepřijdou jí na pomoc.

Však hledej na Štědrý den švadlenu,
aby ti šaty ušila,
z rudého saténu.

Šaty na ples,
kam je zvána,
dívka v nobles,
vychována.

Pak ručička,
posune se dál,
odbije šestá,
teď začíná bál.

Dívka v šatech rudých,
a s šátkem z hedvábí,
na schůdky vystoupí,
před domem Stamberlyových.

Pak vstoupí v taneční sál,
„Kdo je ta dívka?“
rázem se každý ptal.

„Hleďte, její šaty rudé,
a paže obnažené,
a nohy bledé,
spodničky vykasané.“

I předstoupí k ní,
zčistajasna,
mladík hezký,
bude svatba? Jasná?

„Jak jsi krásná,
celý večer,
jako hvězda jasná,
celý večer,
s tebou bych protančil,
a celý život,
ti ulehčil.

Tak pojď ke mně blíž,
pojď se mnou výš,
od lidí pryč,
mám tajný klíč.
Zavedu tě do nebe,
já chci, jen tebe.“

„Mojí ruku,
on by rád,
beze sporu,
chci mu ji dát.

Budu ho milovat,
s láskou jej hlídat,
svůj čas mu darovat,
s ním do nebe lítat.

„Kde to jsme,
co to znamená?“
Pracovna cizí,
dívka užaslá.

Ve vzduchu,
teď zalesklo se ostří,
a bez ruchu,
do srdce se noří.

Jak dívka k zemi dopadá,
co je zač, co znamená,
jeho zrada zrádná?

„Poběhlice,
ženské z ulice,
co nemají zdání,
o společností,
kde se páni klaní
a dámy z usedlosti,
nemají ani zdání,
o světě tam venku,
kde ženská z posedlosti,
nahradí mi herku.

Co běhny dělají,
v tomto domě zámožném,
co tady hledají?“

Zamával rukou,
a znamením kříže,
jí naznačil,
neprůchodné mříže.

„A přece jsem dívka noblesní,
co o ní páni sní.
A můj otec, co bankéř jest,
už nevrací se dlouho z cest.
On mi jinak nedovolí,
obléct tyhle šaty rudé,
proč setkávám se jen s nevolí?

Ach lidé krutí,
co je jiné, to je zlé,
mojí mysl to tuze rmoutí,
lidstvo děsné! Usedlé!

Kdo je jiný,
jako já.
Ten je špatný,
jako já.

Já jsem jiná,
já jsem nová,
já jsem rudá,
a tuze výstřední,
dívka z rodiny,
příliš způsobný.

K čertu s vámi,
lidé hloupí,
vy usedlé dámy,
se zrakem zastřeným.
Vy krutí pánové,
milovat jsem chtěla,
ve Vaše city,
naději jsem měla,
místo lásky však,s smrtí bojovat bych měla?
Vidím, prázdný pokoj,
odbíjí zvony.
Prokletí Vám všem!“

A k zemi padá,
mrtvá, snad dáma,
na slovo skoupá,
a tuze sama.

A mladý vrah,
ten na útěk se dává,
odkudsi však,
kulka se tu vzala.

Padá mrtvý vedle ní,
mladík tuze noblesní.

Jen tichý svědek,
co všechno slyšel,
pracovnu opouští,
starý pan Stamberley.