Naposled v kostele

Do mračné oblohy vysoká pne se věž;
nikdo tam není, no tak dnes tam běž!

Tu řada svatých tváří do dálky táhne se.
Jednu z nich naposled spatřit chci
-Ach Bože!- uhne se.
Blíž klenbě kostela vedou mě schody,
stoupám a mysl mi zastírá
jemňounká vůně svěcené vody.

Měl bych tu pokleknout,
duši mít v naději.
Nesmysl.
Já raději
nechám se od boha laskavě obejmout.

Odkládám bibli svou,
mrštím s ní do rohu!
Ještě že z kostela
blízko je k hřbitovu.

Přes kámen zábradlí
ochozu vrhám se.
Kámen je studený
a venku smráká se.

Vteřina poslední
výkřik mi hrdlem zní!
Podlaha kostela
v propast se otvírá!
Ta jáma červená
žhavá je docela.
Padám; tu pochopím
- tohle je předpeklí!

Andělé z kostela
se smíchem utekli.