Cesta

Cestičkou v srdci říčka se vine
Netuší, že tím rozum hyne
A dál si pomalu osudem mým plyne…

Je tichá, nespěchá, líně se vleče
Jako, když přetvářka líčení svleče
a snaží se běžet dál v kleče…

a že to nejde pozná až za pár dní
je noc a přesto čas blíží se k poledni
chvíle, co teď běží jsou možná poslední….

Na srdci tíží ji přetěžké tušení
Že možná brzo už čeká ji loučení
A stále nikdo, co její snahu ocení…

Pocit, že po srdci jezdí jí traktory
Bolí i to, že prolomí zákazu závory
A jedou dál, značce stop navzdory…

Přemýšlí, jak osudu říct rázně
Že se už nechce cítit prázdně
Nebo jen sedět a psát stupidní básně…

Chce hroudu odvahy, pár kapek síly
Před očima vidět tancovat víly
A myšlenky pustit ven jak zvědavé motýly…

Úsměvem na líčku malovat květiny
Je stejná a svět kolem je jiný
Nebo má jen radostné vidiny???

Ne, tím to není, viď, že ne, osude
Tím, že se usměješ ti přece neubude
Na světě krásněji hned bude…

Tak se snaž taky a chovej se mileji
Nenechej ji přece utonout v závěji
Čistého vína jednou číši ti nalejí…

Ať sama nekráčí tou višňovou alejí…