Myšilov

Ten muž se podezřele uklonil, úsměvem tvář si zakryl.
Oči těkavé,jak z rosolu, do stolu čelem div nevrazil.
Levé předloktí se mu svíjelo ve špinavém cáru látky,
pravá ruka se zkušeností hada, ráda držela se zpátky.
Při tom, málem dokonaném nárazu, slina mu skápla.
Koutky vytažené až k uším, tuším, že čelist mu cvakla.
Měl asi za to, že způsob zvolil nebetyčně elegantní,
když zpoza sehnutých zad, vkrad se tác tak decentní.
Co tác skrývá pod poklopem, jenž pustý je bohatě?
Slizský škleb skřeta, věta, která páchne proklatě.

To podezření, zmíněné v úvodu, se ukázalo být na místě.
Křečovitý ten pohyb, pochyb mě zbavil bez váhání jistě.
Jak kladl důraz na skrytý obsah tácu...toho za zády,
tak, až zjevně zbledl, předl jak koucour jdoucí ze zahrady
s myší šedou ve svých jehelnatých zubech, ulovenou lehce.
Kroutila se vnadně, snadně ač chycena, pyšnila se přece.
Jeho nesoucitně vymáčený pohled cynický dal ději ráz.
Ta dvacetiletá myš, slyš skřete, tě zahubí, nevydrží mráz.
A on s tou myší v zubech křepce běžel do stínu se skrýt.
Co na tom, že umírá, sýr do ní nacpal a slastí bude výt.

Svůj chtíč do ní lehce vnořil, bez omluvy, studu a zábrany.
Ta myš spokojeně pískla, blýskla se ve tmě, obnažila mé sny.
Co neskryje tma a neutlumí kus toho sýra, rozmělní čas.
Žel ten se táhne, prahne po utrpení. Skřet vysmívá se zas.
Proč tou myší letitou se nezalkne! Další trofej na tác dát!
Jistěže je nepřípustně hnusné pomáhat...lepší je pouze brát.
Jeho rosolnaté,slepé oko nepostřehne tu bolest opuštěných,
těch zrazených synů, hynu těžce tou představou slizkých,
ničím nehlídaných smyslů v kořeněném víně, plamenů mrazu,
zápach sýra pokrytců, zarytců hříchu. Asi se cítí bez kazu.


A možná že ne, možná je sžírá pocit, co vinou lze nazvat.
Co je to platné, klapne-li čelist, co sliz jí předá, dvakrát,
stokrát? Místa tajná jsou chtivá, skřetu dostupná snadno.
Ať ten nástroj vraždy navždy cítí bolest, co srazí ho až na dno!
A myš se vzdala bez boje. Ten sýr zápachem těla trapně puká,
hnitím je asi lákavý. Pátravý pohled odhalil by, že ta ruka,
chtivá lovu, vybrala si kořist snadnou, slastně nachystanou.
Nejsou to pouhé řeči, v křeči se svíjí mrtví, co tu zůstanou.
Skřet dělal si nárok. A šedé stvoření ochotně poskytlo mu
citů nebývalý výron, výkon hodný oběti tyrana: Naše slzy, tmu,
nedobrovolnou samotu....

Nadzvedl poklop, cítě se silný, oprávněný poskytnout mi radu.
Kdo předal mu tu víru? míru jeho možností? Rozraz si tu bradu,
při dalším lstivém úšklebku....jichž máš nepochybně dostatek.
Dojemně kryt myší silou, zlou radou zlákal ji sýrem nazpátek.
Bez soucitu a výčitek, skřet, jehož tác plný zvratků páchne
nezkrotnou touhou, dlouhou. Chtíče je plný. Než oběť zdechne,
posledním kusem páchnoucího sýra jí ústa zacpe:"Za zásluhy".
Dojí pak co zbylo, hnilo by to na bezvadném profilu sluhy.
Sluhy myších srdcí, objevitele lásky a porozumění bezelstného.
Snad zbavím se slizu, a hmyzu co na něm se pase, skřeta samotného!

Čím pyšnil se ten lovec, čím vyjímečný byl, když pasti rozevřel
do cesty lstivě? Chtivě je denně čistil, osm let prý sousta nepozřel.
To přece zvýší touhu po kořisti snadné, zvláště když sýrem zatočil.
Nasadil škleb, ten skřet, prý úsměv co po něm šedý kožich vyskočil.
Mám cítit vinu, že včas jsem nezměnil svůj styl? Jediný? Tys neměla?
Dál žít prý mám, sám s tím jedem zahnilým do masa zmučeného těla,
s tím šklebem, s tou slinou v oku, která po čertech bolestivě pálí.
S tím, že "je to v ní", zní to jako svist šípu, jehož cíl už dávno znali.
Jak jsem řekl, snad se jednou doopravdy trefí do ostré hrany stolu,
až cpát tě bude sýrem. Vzpomeň si na mě, snad si to vybavíš,
žili jsme spolu.....