Básnický Dialog

Manik (04:53 PM) :
Mít křídla, letěl bych za hory,
daleko kde nic nebolí.
Však nejspíš vrátil bych se zas,
nepoznat tmu, neznal bych jas.

Wendy (04:56 PM) :
a přeci často srdce vzdychá
nad tím co nežije,co jenom dýchá
jak jen jim pomoci když nechtějí
pláčou...a už se nesmějí

Manik (04:57 PM) :
A tak já smát se budu dále
a nikdy nedám smíchu vale,
neb když přestanu se smáti já,
pak ztratím světlo...bude tma...

Wendy (04:59 PM) :
já tmy od mala se bojím
o lásku a smích stojím
tak nepřestanu se rvát
hlupáci možná budou se smát

Manik (05:00 PM) :
hlupáci ať se klidně smějí,
od blbých dostanem po prdeli,
však nás ten výprask nebolí,
pro smích my uděláme cokoli...

Wendy (05:01 PM) :
vždyť humor boj je s lidskou blbostí
a tak máme trochu radosti
když dokážeme stále žít
občas bych chtěla křídla mít

Manik (05:05 PM) :
kdybych měl křídla, dal bych je všem,
mohli by lítat a vidět krásnou Zem,
pak neničili by ji snad,
dal bych vám, lidi, křídla rád.

Wendy (05:07 PM) :
a ještě hrstku štěstí k tomu
aby vždy našli cestu domů
vždyť občas mlha bývá
za ní se moje srdce skrývá

Manik (05:09 PM) :
však dík za tu mlhu, co srdce mé halí,
brání mě před těmi, co snad by se báli,
že vezmu jim jejich odvěký strach,
že budu jejich manýrů vrah...

Wendy (05:11 PM) :
že ukážeš na to co bolí
na cizí rány které zasypali solí
nebudeš servítky si brát
už víš že chtějí si jen hrát

Manik (05:13 PM) :
však jejich rány, ty je pálí,
na hrdiny si jen hrají,
přitom života se bojí,
sami bez víry potom tu stojí.

Wendy (05:16 PM) :
často lidé nevidí co se v duší skrývá
jediné co zůstává je víra
že časem někdo pochopí
za ruku mě uchopí

Manik (05:19 PM) :
lépe než za ruku, je za srdce bráti,
vždyť každá pomoc, vždy se ti vrátí,
však každý podraz se vrací též,
nejhorší úskok je podlá lež.

Wendy (05:22 PM) :
dlouho nebyl nikdo co srdce mé by chtěl
mě zdálo se že není to fér
tak alespoň chci čistý štít
a zkusit sama jít

Manik (05:23 PM) :
však ve dvou jde to vždycky lépe,
nezoufej, někde určitě srdce tepe,
jež v údělu svém má psáno,
do rukou tvých býti dáno.

Wendy (05:25 PM) :
hrozně hezky to zní
o lásce dušička sní
však přeci má trochu strach
kam pohnou se misky vah?

Manik (05:26 PM) :
pohnou se tam, kam samy chtějí,
však záleží to naději,
jež ztrácíme a nalézáme zas,
ty váhy jsou přeci, právě v nás.

Wendy (05:30 PM) :
snad slunce bude chvíli hřát
snad uslyším mám tě rád
zas věřit tomu začínám
jen malinko vzpomínám

Manik (05:32 PM) :
vzpomínky jsou krásná věc,
však žijem nyní tady přec,
tak věř v to, co má se stát,
jistě je muž, co bude mít tě rád

Wendy (05:35 PM) :
zdá se mi,že jsi můj kamarád
dáváš mi sílu zas se smát
to často se mi nestává
srdce jen tak někomu šanci nedává

Manik (05:37 PM) :
kamarád jsem každého, kdo chce jim být,
síly mám dost, tak proč se nedělit?
A tobě přeji štěstí dost,
vždyť žijeme tu pro radost.

Wendy (05:40 PM) :
to je paráda
fajn člověk co se rozdává
a ještě kamarád k tomu
si tě klidně vezmu domů
(jako náhradního brášku:))

Manik (05:43 PM) :
to nejspíš musel bych se roztrhat,
navíc chci být s tou, co mám nejvíc rád,
však i takhle na dálku si zabásníme rádi,
my co jsme dobří kamarádi.

Wendy (05:44 PM) :
neboj já nechci ti jí vzít
bláznem bych musela být
však kamárád je vždycky na sítí
a podat ruku se neštítí

Manik (05:47 PM) :
já vím, že nikoho nechceš mi brát
a pomocnou ruku, vždy podám ti rád,
vždyť co bych byl za člověka, bych hleděl si jen sebe,
vzdáleno by mi bylo mé vysněné nebe.

Wendy (05:49 PM) :
je fakt že nemůžem jen pro sebe žít
ubozí a politováníhodní museli bychom být
tak chci alespoň někomu smích dát
pak bude mě třeba mít rád

Manik (05:52 PM) :
tak dávej, vždyť nebrání ti nic
a směj se pořád z plných plic,
ten kdo se směje, nemůže být dlouho sám,
tohle je pravidlo, pevné jak trám.

Wendy (05:54 PM) :
stále se o to snažím
rad cenných si vážím
tak čelem k nesnázím se stavím
a rány bolavé tím chladím

Manik (05:56 PM) :
a to je dobře, jen tak dál,
přijde den, kdy skončí tvůj žal.
Bude to zítra či snad za týden?
Nevím, však jednou přijde ten krásný den.

Wendy (05:58 PM) :
já už dávno nepláču
ani se nevěším a z okna neskáču
když nechce mě ať nechá být
já dokážu dál žít
(i když to bolí)