Stvůra

Ve stínu měst plíží se.
Zmámen vůní dívky krásné,
v temných uličkách krčí se!
Svoji kořist vyčkává.

Slyší ten noční ruch.
Slyší ty výdobytky doby.
Spal po století a
zmaten je nyní.

Málo kdo z těch moderních lidí.
Málo kdo z nich v něj věří.
Někteří jeho přítomnost cítí,
avšak tento pocit tají.

Čeká až uvidí ji.
Čeká až přijde blíž.
Bílé tesáky svítí temnou nocí.
Očí šelmy zalité krví.

Jak stín mihnul se v uličce.
Dívčí křik rozrazil ticho noci.
Tesáky pronikly šíjí její.
A ona jen zděšeně hlesla.

Na dlažbu stéká horká krev.
V očích oheň jí hasne.
V prsou slábne její dech.
Srdce už jen pomalu tluče.

V tichu život ji opouští,
V náruči stvůry co pije jí krev.
Bez krve tak bledá, na zemi teď leží.
Prokletá stvůra na rty ji políbí a zmizí jak stín.