O důvěře

Nemám už, co bych řekla:
Zbrojnoši do boje!
Nebyl jsi milován, nebyl nakojen,
a jídlo hltáš ve stoje.

Tvá drahá, občas vzteklá,
když nad talířem usínáš,
hlavu svou dá Ti do klína,
a všechna pekla proklíná.

V zrcadle očí svých se lekla,
zarazila ji vidina,
že zlo sílí a rozpíná,
klamné pohledy, nečinná.

Jsi lidstva metla,
co zametá smetí shozená pod povrch,
jsi ze všech nás nejlepší vrh,
co zdolal skály štít a vrch.

Častokrát jsem se spletla
a chlácholila svědomí,
rolničkama, jež nezvoní,
co smrdí, jednou zavoní.

Jsi talíř, co já rozbila,
jsi portrét, jež jsem slepila,
nepovažuji Tě za debila.

Možná nehovořím ze spisovných slovníků
a Tvá nevěra ve mě vyvolá paniku.
Jsem na střetu poledníku a rovníku,
a z kruhu jsme vytvořili okliku.

Ty čtyři brány, jak únik z pekla,
omývá voda z řeky Dněpra.

Jak oheň olizuje hranici,
voda unáší vor a pramici,
vzduch jako duch dělá lavici,
země, svit slunce, paprsek k měsíci.

Tím zakončím svou fantazii,
nehodnoť kvalitu v poezii,
vše je o pocitech a hledání
a každý z nás k něčemu má nadání.

Drahý, klepu Ti na dveře,
začátek poslední společné večeře.