roztržitě...
roztržitě...
k jednomu místu
takové prohlubni
po dávném meteoritu
tam kde se ještě drží sníh
kde z vyvrácených kořenů
sytě prosvítá
zelená tvář mechu
kde vítr klábosí
s křídly rorýse
a ticho se rozprostírá...
vylezl jsem po žebříku
ze smrčiny
usadil se do křesla
jen tak si máčím
vlasy v kalužích
tekutého obrazu
jako bych ležel
u břehu Tanganiky
nohama brouzdám
po nebesích
v barvách vypečené šťávy
a pokouším se
vnést do své existence
trochu racionální atmosféry...
pak ale jakoby
někdo odhrnul prostor
vytvořila se trhlina
a odněkud ses objevila ty
podivuhodně podmanivá...
mělas na sobě něco
co ti těsně přiléhalo k tělu
a přitom se to neustále vlnilo
zářivý účes ze sisalových vláken
a v očích sílu i křehkost iridia...
údivem jsem překousl
troubel dýmky
a tělo asi nabouralo
do energetické sítě
plné jehliček elektrizující mlhy...
ty jsi se usmála
a lehce nadhodila
víš že existují čtyři směry?
dopředu
nahoru
do strany
a támhle...
já to věděl
konečně je mi jasné
že smysl něčeho krásného
může spočívat mimo logiku
tak jako když se
o spoustě věcí nedá mluvit
ale text může být
ozvěnou mlčení...
pojďme užívat životů
v horkých touhách a poznávání
má Sui Generis...
Komentáře (5)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
těch směrů je pět.. ještě sem.. :-)někdy jen zaslechnout "au" tomu se říká trefa :-)buď se to vrátilo nebo...
20.03.2011 00:06:00 | zelená víla
Letěla jsem atmosférou
v tom hustoplynném poli
a zářila jsem velkou měrou
svou jasnou magnitudou
Mé jméno bylo Bolid…
A mířila jsem k místu jednomu
kde z vyvrácených kořenů prosvitla tvář mechu
bych promísila s ní svou líc
bělostně žlutorudou
z odkazu mého spěchu
a vnořila se k hloubce do stromů
a k zemi ještě víc…
Sníh roztál okamžitě všude po okolí
A vítr, co si klábosil, jen rozvířil se všady
Vtáhl vzduch plný prachu do svých velkých plic
a kmeny opřely se do svých četných křivoholí
a hlíny chřtán zas rozevřel se hlady…
On z nebes koukal na tu scenérii
/ spíš na tu spoušť, co dokázala jedna Siderita /
Vyndal své nohy z oblohy;
• aby moh´ dolů přijít
• aby si prostor odhrnul
• abych mě objevil a postavil si na nohy
• aby mě mohl vítat
Prý struktury mé podmanivost žádnou nezakryjí
A zíral na mé šupinaté tělo
Na přiléhavý háv
a na vlnění, které dokola se rozprostřelo
v impaktním kráteru
I na zářivost vláken šraf
Na křehkost večerů…
A když se opět střetly naše pohledy
vydechl jen; „já už Tě dávno hledal všude snad…“
A energie má i jeho se sloučila do vševědy
do sítě plné jisker, co uměly by vzplát
A my se vydali směr mimo logiku až za poznáním
ke světům do zahrad
…a za touhou svých oboustranných přání…
04.03.2011 14:38:00 | šuměnka
... krásně
kde vítr klábosí
s křídly rorýse
a ticho se rozprostírá...
smysl něčeho krásného
může spočívat mimo logiku
tak jako když se
o spoustě věcí nedá mluvit
ST
28.02.2011 13:57:00 | Kapka