Vodo má

Jsi spoutána břehy,

vodo má nádherná,

tak musíš protékat, jak musíš,

ne, jak bys sama chtěla.

- Jak ráda bych ty břehy opustila a vydala se proti proudu.

Skláním se před ní s úžasem.



Já, který se vody tolik už bál, že se jí

obloukem od jisté doby vyhybal.

Já, který se obával moře i malých vod,

ba i kapek deště.

Po jedné soukromé povodni

já z vody mám strach.



Dnes vlídnému hlasu vody naslouchám.


- Tak neměj strach, ponoř se do mých očí,

do té modré hloubky,

tak neměj strach, že zatočí s tebou

zrádné víry, slov dávno neslyšených,

tak neměj strach, že tě já stáhnu

sílou svého proudu ke dnu,

tak neměj strach a vezmi si mě,

pojď za mnou, budeme společně

téct po dlouhé cestě,

tak neměj strach, i já chci tě.





Vzal jsem ji něžně do dlaní,

jak vodu u studánky a dlouze pil.

Však protekla mezi prsty,

a byla pryč,

pro vodu se musí jít jinak.



Venku leje jako z konve,

promoklý jsem skrz naskrz

zvedám tvář k nebi,

roztahuji ruce a chytám kapky dešťové,

vodo má vzdálená, tvé polibky.



Ten strach je náhle pryč.

Jen roky přibývají a tak se na vodu dívám jinak.

Vážím si každé kapky deště.