Úvaha nad lovem

Proč na hřbitově svíčky zhasínají,
jakmile pomalými kroky plížím se k hrobu,
proč všichni lidé usínají,
v tuhle pozdní dobu?

Já s mou paní Isabelou jdeme pomalými kroky,
kolem dokola jen mlha a chlad noci,
už nepočítám ty zapomenuté roky,
co měla jsi mě ve své moci.

V moci,
kdy musela jsem poslouchat, všechno a ne jednou,
když plížili jsme se nocí,
tou nocí krásně temnou.

Temná noc,
kdy protíná ji jen mlha a svit luny, co barví se do červena,
Já chtěla a chci tu moc,
zabít toho krásného jelena.

Jelena, co stojí tak nehnutě,
čeká co bude a chce žít,
tak prosím, nenuť mě,
abych ho zabila, chci ho nechat být.

Vědělas příliš mnoho,
než abych tě mohla nechat volně jít,
a svůj sen o lásce si snít,
nelituji toho,
vím, že takhle to má být,
abych své poslání mohla naplnit.

Neber tuhle věc jako prokletí,
ber to jako dar,
řekni, proč muži se otáčí,
když upírky dvě kolem se prochází.

Je to kouzlo pouhé,
jsme asi zkrátka krásné,
když chvíle jsou dlouhé,
my jdeme a máme cíle jasné.

Cíle, kdy jen svádíme a máme hlad,
je to asi tím, že jsme to my,
nebo je to tímhle snad,
že procházíme domy?

Domy, kde rdousíme a jíme,
to, že nám nebezpečí hrozí, to dobře víme,
ale stejně krásné je,
že každá naše oběť o život prosí.

Prosí, ale zbytečně moc,
už nás to přestává bavit,
každou dlouhou noc,
chceme někoho zabít.

Křik o pomoc záhy přestane,
když zakousneš se pevně,
pak cítíš už jen krev,
a doteky moje jemné.

Pokračujem v lovu,
a pohledem svým svůdným klameš nepřítele,
pro něj teď jseš záhubou,
oči máš tak temné.

Smrt v temné náruči nachází,
potravu další už nehledáš,
na utěšení v mém náručí čekáš,
plnými doušky si to užíváš.