Ztracené iluze

Najednou zjišťuji, že chůze je zvláštně lehká.
Ten pocit není povědomý.
Najednou cítím se všelijak, jenom ne křehká.
A sahám si i do svědomí.
Tam nic v nepořádku není.
Tak co se děje, co se mění?

Najednou zjišťuji, že nemohu roztáhnout křídla.
Jsem čímsi poutaná k zemi.
Najednou cítím, jak se mi vzdalují nebeská sídla.
A jaksi divně smutno je mi.
Smutno jako v noci osamělé chladné.
Proč má duše náhle chřadne?

To nic, odpoví můj vnitřní hlas,
jen ty iluze ztratila jsi zas.
Proto ten pocit rozdvojený…

Vrátí se? Tiše se ptám.

Jenže odpověď není.