Černý večer

Ubíjím večera, černého, táhlého večera,
jak ranního svítání, kdy rosa nechce vzlétnout,
poslední řádky básní dočteny, proklatci jsou včerejší,
se sklenkou teď jen přemýšlím, co zbývá jiného než usnout.

Šílenost, dívá se z papíru, vysmívá se do očí,
že řádky těchto básní nejsou už nocí dnešní,
měsíce prý staré jsou a roky přes ně prošly,
a bez možnosti ohlednutí už nedívají se zpátky.

Tolik nocí, dnů, snů jen promlouvám a slova neslyším,
myšlenky jdou v mnoha krocích kolem úst mých,
na papír se nevešly, do cizích srdcí jsem je nenacpal,
ubíjím tak večera, dnešního černého večera.


Už i Arthur na své lodi opilé odrazil od mých břehů,
mršina byla navždy sežrána a nikdy nebude už více její krásy prvé,
i Albatros vzlétl, přes své zlomené křídlo a opilcovo delirium,
a k řece, té beze jména, teď kroky se vláčí,
těžké kroky bez možnosti vážnosti.


A na loži, v květech rudých růží, múza se rozprostírá,
svá přání, tajemství nabízí za úplatek malého života,
prý slova o ní, k ní, s ní, mohu potom navždy psát,
„Pojď, půjdeme se spolu smát, a pak
navždy spolu se milovat…“