Druhý břeh

Bylo to jakési mlhavé ráno,
kdy vzduch je tak nějak zvláštně těžký.
Deník jsem sklapla- obstaráno,
na sobě ošoupané botky a kabát – snad hezký.
Kolem hlavy létali mi černí netopýři
a zpívali svou dobře známou píseň.
Koukla jsem na hodinky, byly teprv čtyři.
Nespěchala jsem, žádná časová tíseň.
Nebyla na mém opuštěném ostrově.
V zemi, kde jsem momentálně žila.
Na místě, o kterém jsem vždycky snila.
Tedy aspoň myslím.
Vrány krákaly jako divé,
když po chodníčku kráčela jsem k brance.
Byly ke mně důvěřivé,
snad proto že jsme sdílely osud štvance.
Byly to mí mazlíčci a já je měla ráda.
Byly to mí přátelé a chránily mi záda.
Po cestě bahnité tiše jsem kráčela,
zpět k domovu se už neotáčela.
K přístavu jsem namířeno měla,
kde stála člunů snad flotila celá.
Vybrala jsem si jeden dobře známý,
který mě vždy divnou silou zmámí.
„Kam to bude, drahá slečno?
Na jezeru je nebezpečno.
Dnes obzvláště.“
Hlesl ten oblečený do pláště.
Kterému říkají převozník.
A krátil se mu dech.
Odpověděla jsem stručně.
„Na druhý břeh.“