Na houpačce osudu

Žiješ si klidně v běhu dní,
vstáváš už, když se rozední,
a míváš mnohé šťastné chvíle,
když hledáš různé kratochvíle.
Máš spoustu snů i starostí
a v mezích skromných možností
jsi vlastně rád, jakou máš práci
a že ti lásku někdo vrací.
A osud je tak trochu spáč.

Pak ale náhle přijde rána
a najednou jsi černá vrána,
vždyť ten, co včera jsi mu věřil,
s důvěrou leccos mu i svěřil,
má náhle cíl svůj jediný.
Dokázat, že je bez viny,
když chybu, kterou způsobil,
zkrátka ti na "hrb" přihodil.
A osud je tak trochu hráč.

Chce se ti náhle tajně brečet,
ač ateista, chtěl bys klečet
a prosit Boha u oltáře,
když barvy mizí z tvojí tváře.
A strhané máš svoje rysy,
ty měl bys odvést všechny "krysy",
jež umí uhnout pohledu,
říkáš si - dík, to nesvedu.
A osud říká: "Nemáš zač!"

Ty nemáš nikde dovolání
a nechutná ti milování,
předvádíš spoustu planých gest,
vždyť dbal jsi vždycky o svou čest!
A když už se ti vaří krev,
řekneš si - zmizím od těch plev!
Těžko však při tom sklidíš slávu,
máš však svou hrdost a jsi v právu!
A osud je tak trochu rváč.

Pak jako Fénix z popele
povstaneš z bláta - rebele -
a začneš znovu od začátku
i se svým šrámem na památku.
Vždyť život náš je jako cyklus,
co má svůj řád i vlastní rytmus.
Někdy si říkáš, proč a zač
byl jsi jen spáčem, teď jsi rváč.
Osud je zkrátka špatný hráč…