Vzdávám

Jak hrozné je vědět, že na všechno jsme sami,
Není snadné čelit všemu hrdě a statečně,
Pomluvám a vztahům mezi námi,
Zvlášť když všechno děláme zbytečně…

Není tak hrozné spadnout,
Ale co když se bojím pak zase vstát,
Protože růže může zvadnout,
Ale nezvadne vícekrát.

I té růži totiž jednou dojdou síly,
A ty malinké naděje, co jí zbyly,
Roztrhají na kusy jako okvětní lístky,
Lidé, co si neváží ani pitomé kytky.

A pak už je těžké zas a znovu vstávat,
Naději v sobě živit a lidem ji dávat,
Povzbuzovat jiné, když naše srdce slzí,
A poslouchat jen soucitné ,,Mě to hrozně mrzí…"

Protože říct ,,Líto" je tak hrozně snadné,
Lidé jen málokdy ví, jak láska bolet může,
a, ten kdo aspoň tuší, by místo lásky chladné,
Myslím, bral i vysvlečení z kůže.

Odvolávám ódy, na tento záludný cit,
A myslím, že bez ní, by bylo světu lépe,
Protože ten, co miluje, bývá bit,
A držícímu se v ústranní, alespoň srdce déle tepe…