Rekviem za slzu

Ač nemám třicet let,
cítím jak žije svět,
bez světel, záblesků,
žiji svou grotesku.

Není tak senzační,
už vůbec legrační,
kdo se však zasměje,
na srdci zahřeje.

Tak řekni mi příteli,
kdepak to Slunce je,
řekni mi příteli,
kdy duši zahřeje.
Tiše a po špičkách
nahoru nad mraky,
když doufáš, nevzlykáš,
hrobník bez lopaty.

Poslední písnička,
rekviem za slzu,
dřív byla maličká,
měli ji za lůzu.

Proto jen na květech
z rána se objeví,
bojí se o sebe,
když svět se lepší nejeví.

Padá a mění směr,
tak jako kaskadér,
odnikud do nikam,
potichu dotikám.