Setkání s Evou

V lese sova nachází se,
"hou-hou" z tama ozývá se.
Na větévce ona sedí,
šerem z ní do dáli hledí.

Osvícen jest lunou les,
v dáli, z chatek štěká pes,
svítí na mě tisíc hvězd,
jednu v dlaň bych přál si snést.

Co to slyší ucho mé,
v lese zdes kdo pobývá,
nad životem rozjimá,
hrozivě to nádherné,
ale moc zlé, moc zlé.

U potoka na kamenech sedí blázen,
Eva zvaný,
slyšet je zde nářek samý,
co vychází z jejich úst,
k stromu co započal růst.

Zvěř, ta divá, co tu běží,
tiše nyní v trávě leží,
její nářek smutný zdá se,
sehnutá je zcela v pase,
výkřik do tmy je tu zase,
čehosi se dotýká,
zdá se, že snad hladí,
nářek její s nocí ladí,
a rozesmutní všechny zde.

Potok temný hněte dlaní,
slyšeti lze na listech,
jak ukápla slza laní,
než vydala onen vzdech.

Všimla si mě, snad se mračí,
běží co jí síly stačí.

Patrný teď její běh,
přes trávu co orosená,
po louce jež vykosená,
bosé nohy zmrzlé,
prudce - ba až trhle
přeskočily mokrý mech.

Ztratila se v dáli,
dále než jsou skály,
snad vystačí té dívce dech.