Záře

Ze stínu tunelu vystupuje podivná záře,
co by to tak asi mohlo být?
Je to jak jediná oáza na Sahaře,
co nehodlá se před poutníkem skrýt.

Už je zase o něco blíž,
začínám poznávat obrysy těla.
Jakoby se mě ptala: Už víš?
Jakoby v mojí náruči skončit chtěla.

Čím dál jasněji vidím její vlasy,
tak zářivé, jako paprsky slunce jsou.
Kdepak jen jsou ty dávné časy,
kdy sem se prodíral nekonečnou tmou.

V tom ve tmě zazářily dvě jakési hvězdičky,
tuším, že to byly oči její.
Vypadaly jako dvě blýskavé a cenné perličky,
co z moře ven dostat se chtějí.

Její ruce, co kývaly se tam a sem,
byly tak jemné jak písková zrnka.
S jejímy kroky chvěla se i zem,
a kytarista na struny své si brnká.

Už nás dělí jen pár metrů,
srdce mi buší děsivou rychlostí.
Zraňuje mě možná síla větru,
tím ze mě však vyhání pocit marnosti.

Teď totiž došla jsi až ke mně,
a moje náruč je ti otevřena směle.
Po tváři pohladím tě jemně
a zašeptám ti: s tebou je mi skvěle.