Apokalypsa 1 ...

..........


Slyšel jsem
něčí vzdálený výkřik
Na strmícím se břehu černého jezera
Kdesi mezi věkovitými stromy
co si pamatovaly
Žižku a Mistra Jana
Kde úponkovité větve kořání
zarůstaly všechny cesty
Končící
v neprostupném šeru
Mrtvolné hladiny jezera



Slyšel jsem ten vzdálený hlas
Slova prorážející kupící se
studenou mlhu
V jediném okamžiku
kdy světlo měsíce
na malou chvíli
Prorazilo tu svíravou tmu
plnou úpění a pláče
Ztracených bílých kostlivců
marně hledajících své duše
Uvězněné
mezi světlem a stínem
Obrazů čtyř jezdců
vyjíždějících z ohnivých proroctví
dávné A P O K A L Y P S Y



Ticho co následovalo
mezi výkřikem a Výkřikem
bylo mrazivě spalující
Dralo se do všech částí
V Ě C Í živých a neživých
Jako bys jantarovým kopytem pohádkového koně
otevíral právě nalezený hrob
Mistra Ježíše Krista
Aby mohl vstoupit do své Slávy nesmrtelnosti
v času a prostoru každého okamžiku
Toho co bylo
Toho co bude a J E …



Slovo dohánělo S L O V O
vystupující až z kostní dřeně Prahmoty
kamene a země
Jako by ruce neznámé ženy
hledaly svůj středový bod k úplnému zakotvení
v milosti a Lásce
C E L É H O P R O S T O R U
Prostupujícího každým atomem
nám známého nebe



… a B E R Á N E K rozlomil
věkovitou kůru Prvé pečeti …



Tvé andělské nohy tančící
v mrazivém prachu hvězd a meteorů
V nekončících okamžicích
bez začátků a konečnosti
Kdy není tma ani světlo
Jen kapající pološero
nuzně stékající
Po zlatých hradbách
Nových Jeruzalémů …



Tak Bratříčku otevři konečně svá vrátka
pro ty čtyři Ohnivé jezdce
z Proroctví Svatého Jana ...



B R A T Ř Í Č K U …
Vždyť kolotoč každodennosti osudu
ti nikdy nevrátí
Tu záchrannou ruku vystupující
z hladiny spícího jezera
S obnaženým mečem
nazývajícím se
Slova a zase jen slova
Co nemohou nahradit to J E D I N N É



…to nejsladší slovo S V O B O D A …



…a B E R Á N E K rozlomil
ohnivou kůru Druhé pečeti …



Tichem jezerní noci
jsi se stávala ty
Sedící v zamlženém vagónu opožděného vlaku
kdesi u otevřeného okna
Aby tě nepohltila v sobě apokalyptická mlha
náhlého poznání
Že marnost stíhá jen tu druhou marnost
zatím vystrčenou a schovanou za
Obrazem vysněného cíle
Kdy okamžik se stává věčností kterou tě
neučili nikdy pochopit
Vždyť příhodný okamžik ještě nenastal
a na zapomenutá nádraží
vždy dopadá jen mlha našich nezájmů
Jako by voda toho luzného jezera
mezi trouchnivějícími stromy
se pomalu rozlévala
Přes naše životy žité jen stále J A K O B Y
a na zloušku na prknech co znamenají Svět
Pomalu mizejících pod ohnivými kopyty
těch světelných koní
Letících po siločárách století a bájných eonů
nikdy né do přítomnosti ale do nějaké nepochopitelné
N E S M R T E L N O S T I
v níž jediná stříbřitá vlna života
se stále opakuje v triliónech známých i neznámých vesmírech
Vstupujících z nepochopeného chaosu
do Božího řádu života a smrti …




… a B E R Á N E K rozlomil
mateční kůru Třetí pečeti …



Slyšel jsem ten vzdálený výkřik
jako by do podvědomí celé mojí Duše
zaduly neznámé T R O U B Y J E R U Z A L É M S K É
A začaly se otevírat dávno ztracené hroby
Bohatýrů a obyčejných lidí
Kdy dávno ztouchnivělé kosti
začaly nabývat lidských tvarů
V podvědomí se začala rozestupovat země
a z ní začaly vyjíždět zástupy bílých andělů
Šikujících se k pradávné
P O S L E D N Í bitvě
Božího soudu
Kdy lidský osud se začal vážit na ramenou
K R I S T O V A K Ř Í Ž E
Jako by z té mlčící hladiny
toho pradavného jezera vycházely slova
Tak známá a zárovaň pobuřující
staletý prach popravních šibenic
V němž poslední výkřik odsouzenců se ztrácel
v zadrhnutí oprátky na věčné časy
Pohlcující v sobě vábivý vánek v korunách
věkovitých stromů …



…Viléme
…Hynku
…Jarmilo …