Vyprahlé srdce

Pušť v srdci, v hlavě oceán-
hořím a tonu zároveň,
citu napospas zanechán,
citu z něž jsem zhotoven.

Duše spálená,
vyprahlá z deního bolu,
když dnes a denně
padám na kolena,
když ve vlnách Seině
zpívám v světobolu.

Hlava utápí se v mokřadech,
jež trpké jsou a slané,
co ve vlnách pustých tone,
uvězněn v pokojních zdech
vlastních, v nichž srdce stone,
opouští mě zvolna dech.

Hlava má i srdce moje,
celá bytost v hlubinách
se ztrácí, rozplývá,
nevzdávám i bez sil boje,
jdu vstříc svým snám-
vysvobodí mě jen láska hojivá.