Lodivod

Hledět sám sobě do očí
vesmírnou klenbou ke hvězdám,
kolikrát v dlani otočím
prach svátý zde k mým roklinám.

Propadám drahám létavic,
jež nezrozeny zesnou
a potmě vidím mnohem víc
zlou jizvu celím ranou.

Jsem prázdný kout v prostřed zahrady,
kde v zemi vzplály růže,
železa skout na obavy,
já přerodil se v muže.

Opustil břehy dálných vod,
mnohokrát zaplakal hořce,
je srdce mé, můj lodivod,
upíjím z kalichu hořce.

Uspím svou poslední slzu,
zkonejším vlny vod,
vyprahlá ústa pouště ji vpijí,
svědomí mé je můj osud
a dokud ještě žiji
jsem sobě sám svůj lodivod