Skleněné vězení

Skleněné vězení



Má skleněná zeď - zvukotěsná,
já uvnitř, samota je tak děsná.
Přes mikrofon rozkazy mi vhání,
o jejich smyslu nemám ani zdání.
Marně doufám, že přijde jim mě líto,
Než mě v tomhle vězení umoří to.

R: Už neposlechnu ani nejhlučnější rozkazy,
Vaše přání, jak míčky, ode mne se odrazí.
Duše má tak hlasitě zakřičí,
že sklo mé klece příšerně zařinčí.
Doteď já poslouchala co vy chcete,
teď vy před mým řevem nezdrhnete.
Teď vážení si spolu vyměníme role,
tentokrát vás bude hlava bolet.

Teď už snad chápu všechno vážení,
že sama jsem si stvořila to vězení.
Vždy těm venku sloužila s radostí,
Doufala že i oni mne pohostí.
Já milovala všechny láskou opičí,
Oni jen doufali, že si mne vycvičí.

R: Už neposlechnu………………

Možná jste překvapeni velice,
Co jen si dovoluje tahle opice.
Tak přemýšlejte kdo klíče má,
Kdo to sklo stvořil no přece já,
Kdo je z nás chytřejší jasné je všem,
přece kdo klíče má ten může ven.