Večerní zpověď

Minulost jest zatracena,
při otázce poslední,
v krvi již je připravena,
zpověď moje polední.

V krvi svých obětí,
namáčím brk svůj,
kronika mou zpovědí,
jsem jiná, stůj co stůj.

Stojí to námahy spoustu,
dělat že jsem člověkem,
jako upírka rostu,
v čase odvěkém.

Všichni myslí si,
že si na to hraji,
ale čím ty sama jsi,
ve svém snovém kraji.

Nikdo mi můj názor nevezme,
když se myslí, jak je in,
nadvládu má rasa převezme,
a není to jen film.

Dívám se na obzor,
slunce již zapadá,
dávám si pozor,
ale je těžké skrývat touhu, jež mě právě napadá.

Nastává noc,
již jsem to co jsem,
konečně mám tu moc,
brát si vše i po zlém.

Drákula, není naším otcem,
nevím ale, zda je to fakt,
proč lidé útočí bodcem
a proti nám uzavírají pakt.

Proč si všichni myslí,
že v rakvi žijeme,
proč šustí listí,
když krev tvou pijeme.

Upírkou jsem,
budu tak žít dál,
ulehám na mokrou zem,
je to nyní můj sál.

Odpočívám po lovu,
již hlad nemám,
nabírám zas svou podobu,
svou rodinu ale stejně neznám.

Můj hrad již zatracen,
nyní není,
poslední lykan utracen,
v zemi zapomění.

Lykani,
krásná to stvoření,
teď Eriko smečka říká mi,
proč byli jsme jen pro lov tvořeni?

Růže uvadá,
černě zesychá,
vše z ní již upadá,
i tráva kolem usychá.

Jdu po trávě,
vše již zesychá,
žiji tímto okamžikem právě,
Kde je nyní Jesica?

Má věrná služebná,
která mne oblékala i chránila,
kde je ta chvíle toužebná,
když před mým hněvem a hladem se bránila.

Človíčkem malým,
každá služebná moje,
už jest tajemstvím známým,
že Erice studená krev v žilách koluje.

Má ráda moc,
nikoli zradu,
když je tichá, jemná noc,
pomalu přicházím ke svému hradu.